George Smith Patton se narodil 11. listopadu 1885 v 18 hod 38 min v kalifornském San Marino (34N07 17, 118W06 20, údaj AA z databáze Lois M. Rodden) do rodiny s velkou vojenskou tradicí, jejíž kořeny vedou až do Skotska v 18. století. Jeho předci bojovali již za americké revoluce a v občanské válce stáli na straně Konfederace. Otec George Smith Patton (stejného jména jako dědeček, který zemřel v občanské válce ve svém 26. roce), se narodil 30.9.1856 (+10. 6. 1927), matka Ruth Wilson se narodila 28. 4. 1861. Biografie života generála Pattona uvádí, že se již v dětství se seznamoval s klasickou literaturou a vojenskou historii (tomu ostatně nasvědčuje Asc v Blížencích, jeho vládce Merkur v recepci s Jupiterem, Slunce vládce III. domu ve Štíru) a že trpěl nediagnostikovanou dislexií (tu by mohl ukazovat Merkur v exilu ve Střelci, v kvadrátu s Marsem a v oposici s Plutonem). Doloženou skutečností však je, že do základní školy vstoupil až v 11 letech bez znalosti čtení a psaní, ale se schopností recitovat dlouhé pasáže z Iliády. Jeho otec totiž razil teorii, že pro vzdělání dětí je důležité a dostačuje jim nahlas předčítat a tak také vzdělával svého syna George i mladší dceru Annu. Místo formálního vzdělání v době, kdy se druhé děti učí číst ze svých školních čítanek, se budoucí generál učil na rodičovské farmě lovit, střílet z pušky, rybařit a jezdit na koni. Nezanedbatelný vliv na jeho dětství mělo i to, že domácím přítelem rodičů byl plukovník John Mosby, proslulý „Šedý duch“ legendární Stuartovy kavalerie, který si s malým Pattonem často hrál na občanskou válku, jejíž historií ho nechával procházet v roli generála Leeho.
Po střední škole prošel nejdříve ročním studiem na Virginia Military Institute (po West Point druhá nejuznávanější vojenská akademie v USA; jejímy absolventy byli prastrýcové i jeho otec). Po roce studia se mu však podařilo získat nutnou podporu a složit přijímací zkoušky na prestižní vojenskou akademii ve West Pointu a v červnu na ní nastoupil opět do prvního ročníku. Studium mu však trvalo místo obvyklých 4 let o rok déle, protože v prvním roce neprošel při zkouškách z francouštiny (a po jejím znovusložení následně z matematiky), ale pro ostatní dobré výsledky mu bylo dovoleno se zapsat znovu. Absolvoval v roce 1909 a byl vyhlášen nejlepším absolventem od Občanské války (v té době mu procházel transitující Mars X. domem kariéry, Slunce a Pluto s Venuší I. domem prosazování se). Ještě za studií na akademii se zasnoubil s Beatrice Ayer, dcerou vlastníka továrny s bavlnou v Bostonu a 26.5.1910 se s ní konečně oženil. Přivedli spolu na svět dvě dcery (1911 a 1915) a jako poslední dítě syna (*24.12.1923), opět pojmenovaného George Smith, který bojoval ve Vietnamu a později také dosáhl hodnost generála.
Další službu nastoupil ve Francii, kam byl přidělen k nově utvořeným tankovým jednotkám USA a podle různých zdrojů buď vedl americké či britské tankové jednotky, nebo - a to spíše - se jen účastnil jako pozorovatel v bitvě o Cambrai, kde se poprvé tanky projevily ve své síle. Účastnil se však v září 1918 operací v St. Mihiel, kde tanková brigáda pod Pattonovým velení zničila dělostřelecký prapor, několik kulometných hnízd a zajala na 30 zajatců. V dalších bojích prokázal velké nasazení a statečnost. Byl raněn, za statečnost byl vyznamenán Purpurovým srdcem a 17. 10. byl povýšen na plukovníka. Po skončení světového konfliktu nastoupil v meziválečném období službu ve Washingtonu (po čas míru a po rozpuštění tankových jednotek byl od 30.6.1920 jmenován kapitánem), kde se setkal a stal přítelem s tehdy plukovníkem a pozdějším generálem a presidentem D. D. Eisenhowerem. Ten hrál v jeho další kariéře svou podporou významnou roli. V té době se také zabýval teorií bojů tanků a pancéřových vozů a přišel s jejich modernizací. V létech 1924 – 1928 sloužil na Havajských ostrovech jako zpravodajský důstojník. Roku 1928 neuspěl prosadit znovuvytvoření tankových vojsk. V roce 1931 je vybrán ke studiu na nejvyšší škole pozemních sil, kterou končí opět s vynikajícím prospěchem. 1. 7. 1934 je jmenován plukovníkem a od roku 1935 slouží opět na Havaji, tentokrát jako náčelník zpravodajců. V roce 1937 se vrací i s rodinou domů do USA. Krátce po zahájení německého Blitzkriegu se mu konečně podařilo přesvědčit kongres o nutnosti přebudování pancéřových sil, postupně byl jmenován opět plukovníkem, pak 1. 10. 1940 brigádním generálem. Před vstupem USA do II. světové války vybudoval Pouštní výcvikové středisko v Kalifornii. 4. 4. 1941 byl jmenován generálmajorem a od roku 1942 velel pancéřovým jednotkám vyloděným v Maroku při operaci Torch (pochodeň). Po bitvě v Kasserinském průsmyku roku 1943 (kde byli Američané od Němců poraženi) byl 12. 3. 1943 povýšen na generálporučíka a bylo mu svěřeno vedení II. armády. V té době byl znám ve svých oddílech náročností při výcviku, ale současně byl uznáván jako čestný a oblíbený velitel. Disciplina se brzo vyplatila. Při březnové protiofensivě vůči Němcům (vládce kariéry Jupiter procházel v povýšení I. domem, transitující Uran vytvářel trigon na MC, transitující Saturn trigon na radixového Urana), kdy jeho jednotky vytlačovaly Němce od západu a jednotky Angličanů vedené generálem B. Montgomerym je vytlačovaly od východu a tak byly německé síly společným úsilím vypuzeny ze severní Afriky. Jako přirozený důsledek úspěchu v severní Africe mu bylo svěřeno vedení 7. armády, která se připravovala k invazi na Sicílii (velení nad jednotkami v Africe pak předal svému zástupci Omaru Bradleyovi). Patton měl získat její západní část a Angličané vedení Montgomerym východní. K vylodění na Sicilii došlo 10. 7. 1943. Patton však nechtěl dovolit, aby slávu s osvobozením hlavního města Palerma a tedy vlastně zásluhy za osvobození Sicílie získal jeho rival Montgomery a nasadil pekelné tempo postupu. Přitom se současně zapíral pro příjem koordinujících rozkazů – protože Messinu měl osvobodit spíše Montgomery - a podařilo se mu, byť za cenu některých přehmatů (například zabití válečných zajatců na zrychleném postupu), 16. 8. osvobodit Palermo a pak v klidu jet na východ do Messiny vstříc rozčarovanému Montgomerymu.
Jeho kariéra však málem skončila v srpnu 1943 (I. domem transitující Saturn vytvořil kvadrát na osu lunárních uzlů z nichž právě Dračí ocas – signifikátor karmických situací - se nachází v X. domě kariéry), kdy při návštěvě raněných slovně napadl (obvinil je ze simulantství a vlastizrady) a zpohlavkoval v nemocnici dva ležící vojáky bez zjevných zranění za jejich údajně zbabělé chování (byli hospitalizováni pro bitevní šok a vyčerpání, jeden jak se později ukázalo, měl dokonce úplavici). Za tento skandál byl držen v ústraní a musel se jim dokonce omluvit. Následně byl zbaven velení 7. armády. Přestože byl uvolněn ze svých povinností a neúčastnil se invaze do Itálie, působil významně jako strašák Němců, báli se jej jako žádného jiného ze spojeneckých generálů. Když byl na Sicílii, obávali se, že připravuje invazi do jižní Francie, když byl v Káhiře, báli se jeho invaze do Evropy přes Balkán. Tento strach vázal významné části německých sil. V čase přípravy invaze do Normandie (na níž se významně podílel jeho rival Montgomery), poskytoval rozhovory jako velitel fiktivní 1. americké armády (FUSAG), o níž se mělo předpokládat, že zamýšlí invazi do Francie přes Calais. To bylo součástí promyšlené spojenecké kamufláže vůči Němcům (jmenovala se operace Fortitude – odvaha). Po dni D a invazi v Normandii mu bylo svěřeno velení 3. americké armády, která operovala na nejzápadnější části spojeneckých sil. Opět se ukázal jako překvapivý a úspěšný velitel, kdy v operaci Kobra se mu podařilo zvrátit dosavadní pomalý postup a za pouhé dva týdny urazil kolem 600 mil k jihu a na východ. Osvobodil tak německou taktikou „Blitzkriegu“ podstatnou část severní Francie, ale z rozkazu svého nadřízeného generála Eisenhowera zůstal stát mimo obvod Paříže (přestože jeho armáda byla opět nejrychlejší) a její osvobození přenechal francouzskému maršálovi Philipovi de Hauteclocque („Leclercovi”), veliteli 2. francouzské obrněné divize.
Svůj postup musel díky zásobovacím problémům s palivem přerušit u řeky Meuse před pevností Metz 1. 9. 1944. Posečkání na palivo umožnilo ustupujícím německým jednotkám se opevnit. Po oboustranných ztrátách tato pevnost nakonec poprvé od prusko-francouzských válek padla 22. 11. do rukou Američanů. Na sklonku roku, 16. prosince 1944, podnikly německé síly poslední protiofenzívu proti spojencům v Ardenách. Během ní Patton 20. 12. k překvapení Němců stočil svou armádu na sever osvobodil v Bastogne obklíčenou 101. výsadkovou divizi. V únoru 1945 již Němci jen ustupovali a Patton postupoval na východ. Dle různých pramenů zamýšlel osvobodit i Prahu, ale byl na základě spojenecké dohody a na přímý rozkaz nadřízeného generála O. Bradleyho nucen zastavit a osvobodil jen Západní Čechy včetně Plzně. (18.4. v 09 55 vstoupila v Ašském výběžku na naše území první americká hlídka z 3. praporu 358. pluku 90. pěší divize.) K prvnímu kontaktu s německými silami na našem území došlo již 25. dubna 1945, kdy se rozhořel boj o Cheb, Plzeň byla osvobozena po povstání vedeném lidmi ze Škodovky v ranních hodinách 6. května. Až do konce dubna totiž musely americké jednotky stát. Původní dohoda o operačních sférách a čáře dotyku zakazovala Američanům vstup do nitra Československa. 30. dubna však byla tato čára na žádost Bradleyho Rudé armádě posunuta na linii Karlovy Vary - Plzeň - České Budějovice.) Na hranice Prahy dokonce dojela 6. května americká průzkumná jednotka, která měla jednat s revoluční Českou národní radou v čele s komunistou Josefem Smrkovským o osvobození Prahy Američany, pokud by o to byli jejími představiteli požádání. Ten na setkání se studenty pražské techniky v květnu roku 1968 (na kterém jsem byl přítomen) odpověděl, že s plnou odpovědností za ztráty na životech odmítli požádat o osvobození Prahy Pattonovými jednotkami (ty byly již v Plzni) a trvali i za cenu zvýšených ztrát na lidských životech na osvobození svým ideovým spojencem – silami Rudé armády. (Podle historika J. Marka v LN 26.4.05 přijely obrněné vozy s majorem Carl O. Dowdem 7. 5. v 23 55 do velení povstání v Bartolomějské ulici a jednalo se tam.)
Po svých úspěších na evropských bojištích Patton očekával, že mu bude po skončení války v Evropě nabídnuto uplatnění na operacích v Pacifiku, kde se ještě bojovalo s Japonci. Místo toho byl postaven do funkce vojenského správce Bavor. Cítil, že se jeho duši vojáka nenávratně vzdaluje další bojová činnost. Pod tlakem rozčarování se začal chovat často sršatým a pro americké velení nepřijatelným způsobem (přirovnal například prohranou stranu v amerických volbách k nacistům) a následně byl uvolněn z velení 3. armády a převelen do 15. armády na posici, kde se měl starat o historii války. V říjnu 1945 přijal vedení celé 15. armády, ale mnoho toho již nestihl. 12. 11. 1945 se stal velitelem Americké okupační zóny, ale 9. prosince se štábní vůz v němž jel, srazil nedaleko německého Manheimu s autem jedoucím v protisměru. Při této autonehodě došlo k dalšímu v řadě vážnému poranění hlavy a páteře a k následnému ochrnutí končetin (již dříve měl více poranění hlavy při pádu z koně, při autonehodách a při polu v roce 1936). Přes pomoc tehdy nejlepšího neurochirurga urychleně dopraveného do Evropy na zásah prezidenta Harry S. Trumana na jeho následky díky plicní embolii 21. prosince Patton umřel. Pohřben byl 23. prosince na Americkém válečném hřbitově v lucemburském Hammu spolu s ostatními zabitými jeho 3. armády, s níž za 281 dní zajal víc jak milion nepřátel.
Odešel tak jeden z nejslavnějších amerických generálů II. světové války, pověstný svou rychlostí, divokou úporností, vírou v reinkarnaci, koltem vykládaným stříbrem a perletí. Prahu i Paríž měl na dosah, ale sláva za jejich osvobození mu byla odepřena. Jedno z hesel v jeho štítě znělo „Konejme více než se na nás požaduje“.
© Ing. Zdeněk Bohuslav, CSc., Praha 2005